Na cestě závislosti na alkoholu

Dnes už se za svoji závislost na alkoholu nestydím. Bude navždycky součástí mého života. Nejde vymazat, ani na ni zapomenout. Přijala jsem ji jako nezbytné zlo na cestě k mému lepšímu já.

I když nejsem na svoje „období temna“ zrovna pyšná, změnilo mi život a já tak mohla pochopit spousty věcí, které mi tenkrát unikaly, a žít nový život s abstinencí.

Než se s vámi začnu dělit o krásu mého současného života s abstinencí, o všechny mé zkušenosti, tipy a rady, jak si užívat život bez alkoholu, ohlédnu se do minulosti a svěřím se vám se svým vlastním příběhem, v němž hrál hlavní roli alkohol.

Všude přítomný alkohol

Už jako malá jsem vídávala dospělé dávat si na kuráž, při oslavách, pro dobrou náladu nebo jenom tak, že byla chuť. Jak chutná, jsem poprvé zkusila v pubertě, to abych zapadla mezi vrstevníky. Následovala léta plné diskoték a mejdanů, kde se střízlivost nenosila.

A pak, s přibývajícím věkem, jsem byla na místě těch, kdo si “dává” při každé příležitosti. A že se jich našlo!

Tenkrát býval alkohol mým přítelem v dobách dobrých i zlých. Někdy na povzbuzení, jindy jako náplast na bolístku. Ale stále jsem to měla víceméně pod kontrolou.

Pomalá cesta ke dnu

Zlomový okamžik mého vztahu k alkoholu nastal v době, kdy jsem se snažila s partnerem otěhotnět. Bohužel, všechny pokusy o miminko skončily nezdarem a mě zůstaly jenom oči pro pláč. Můj život jakoby ztratil smysl.

Zklamání, beznaděj, prázdnota, pocity selhání, které mě celým procesem provázely, se podepsaly na mojí psychice.

Byla jsem na dně, vyčerpaná, zoufalá a plná marnosti a pocitů méněcennosti. A tak jsem sahala po alkoholu častěji a častěji, jako po náplasti na tu nespravedlnost, ublížení a prázdnotu.

A pak už to nešlo zastavit.

A tak jsem se propadala hlouběji a hlouběji do náruče závislosti.

Byla jsem úplná troska

Neustálá konzumace alkoholu se začala podepisovat na mém zdraví, práci i na partnerském vztahu.

Dělala jsem ze života peklo nejen sobě, ale i svým blízkým, aniž jsem si to sama uvědomovala.

Nežila jsem, jenom přežívala. Byla jsem vnitřně nespokojená, zoufalá a cítila jsem se zbytečná.
Prostě nula. Nic mě nebavilo. Život mě nebavil.

Do práce jsem chodila s odporem a jenom proto, že jsem musela vydělávat peníze.

Doma byly na pořádku hádky s partnerem, který mi domlouval a snažil se situaci řešit. Z mojí strany to vždy skončilo sliby, že přestanu nebo alespoň svoje pití omezím.

Ale chuť byla silnější než já. Takže jsem dál pokračovala ve svojí jízdě.

Ráno jsem vstávala s vidinou prvního hltu, v průběhu dne hladinku udržovala a večer jsem padala pod vlivem do postele.

Jediné, co mě zajímalo bylo, zda mám dostatečnou zásobu svého „životabudiče“, abych mohla alespoň trochu fungovat.

Horší už to snad být nemůže

Poslední rok mojí závislosti se ozvalo moje zdraví. Moje slinivka nezvládala můj životní styl, dostala zánět a já skončila opakovaně v nemocnici. Bylo to zlé do té míry, že mi hrozila smrt, pokud nebudu abstinovat. Pokaždé jsem si slibovala, že až se uzdravím, na alkohol se už nepodívám.

Bohužel, opět zvítězila chuť se napít.

I přes sliby partnerovi, rodině a lékařům, že už se nebudu pít, jsem do toho padala znova a znova.

Pila jsem tajně. Svoje zásoby alkoholu jsem schovávala různě po domácnosti. A bláhová jsem si myslela, že na to nikdo nepřijde.

Jenomže moje skrýše byly postupně odhalovány a zásoby likvidovány. Byla jsem neustále pod drobnohledem svých blízkých, kteří to se mnou mysleli dobře a chtěli mi pomoci. Cítila jsem jako ve vězení.

V zoufalství obstarat si tajně alkohol jsem prováděla hrozné psí kusy, nad kterými zůstával zdravý rozum stát.

Moje tiché volání o pomoc

Celý můj život se hroutil jak domeček z karet.

V práci mi, po několika výtkách, dali nůž na krk. Buďto se dám dohromady nebo vyhazov.

Partner byl zoufalý, vyčerpaný a odhodlaný ukončit náš dlouholetý vztah, pokud nezměním svůj přístup k životu.

Podlomené zdraví prosilo o změnu životního stylu.

Tušila jsem, že je to celé špatně, a že s tím musím nějak udělat, jinak přijdu o všechno co mám.

Ale jako ochrnutá jsem jen tupě přihlížela. Moje hlava i tělo změnu odmítaly. Bránily se jakékoliv myšlence na abstinenci.

Můj život ovládal alkohol a já byla jeho otrokem.

Peklo, které nemohlo trvat věčně

Bůhví jak by to celé skončilo, kdyby rázně nezasáhl můj partner.

Aniž jsem o tom věděla, pozval si na pomoc moje rodiče a společně se snažili moji situaci řešit. A tentokrát jsem se snažila i já.

Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že mám opravdu problém, a to dost vážný, který nese s sebou zkázu ve všech oblastech mého života.

Bylo na čase ukončit tuto temnou etapu mého života. Bylo na čase odstřihnout se od démona alkoholu a vzít zase život do svých rukou. Bylo na čase chovat se zodpovědně.

A bylo rozhodnuto. O pár dní později jsem už nastupovala do léčebny závislosti na alkoholu. Otevírala se přede mnou nová etapa mého života.