Za branami léčebny

Nikdy jsem nelitovala, že jsem svoji závislost na alkoholu svěřila do rukou odborníků a podstoupila léčbu v léčebně.

Bylo to pro mě totiž jediné možné řešení. Pro moji slabou vůli a silný vztah k alkoholu jsem nedokázala sama doma abstinovat. Trápila jsem se v hrozných stavech.

Detoxikační oddělení se proto jevilo jako dobrá volba. Pak následovala léčebna, odkud jsem vyšla po 4 měsících jiná. S čistou hlavou, silnější a s novým pohledem na život.

Moje závislost na alkoholu trvala dlouho a gradovala. V roce 2015 jsem se dostala do fáze, že už jsem nežila, ale jenom přežívala. Prostě chodící mrtvola. Bylo na místě učinit rozhodnutí, co s tím.

Sama bych ten velký a zásadní krok asi nikdy nedokázala udělat a o všechno bych přišla, kdyby nezasáhl můj partner a moje rodiče. Jenom díky jejich starostlivosti a lásce jsem v sobě našla sílu podstoupit léčbu pod dohledem odborníků.

Detox byla pro mě dobrá volba

Plně odevzdaná a hlavou vypitou do prázdna jsem nastoupila na detoxikační oddělení. Měla jsem problém a rozhodla se ho řešit, ale stála jsem teprve na startu. Jak to celé dopadne, bylo ve hvězdách.

Komunita mě přijala skvěle. Za to jsem byla nesmírně vděčná. Všichni jsme byli na jedné lodi. Pod dohledem jsme odvykali různým závislostem.

Režim jsem zvládala bez problémů. Horší už to bylo s terapiemi. Otevřeně hovořit s odborníkem a před ostatními o svých problémech a o svém životě pro mě bylo nepříjemné. Šlo to pomalu, ale nakonec jsem i tuto překážku zvládla.

Detox byl pro mě mezistupněm mezi závislostí a léčebnou, takovým převodovým můstkem. Režim, komunita, terapie, pravidla, i když ne v takové míře jako v léčebně. Ale i to stačilo, aby ten nástup do léčebny nebyl pro mě tak bolestivý.

Díky detoxu jsem pomaloučku a nenásilnou formou zdolávala první krůčky svojí abstinence.

Léčebna mě postavila na nohy

Dneska s klidem můžu říct, že můj čas strávený v léčebně se vyplatil. Všechny ty terapie, režim a přístup odborníků mě dostaly ze dna. Pomohly mi najít cestu domů, k sobě samotné. Udělaly ze mě jiného člověka, a to nejen střízlivého.

I když to nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Zvláště zpočátku jsem se nehodlala smířit s tím, že bych tam měla zůstat 4 dlouhé měsíce. Nepředstavitelně dlouhá doba v izolaci, daleko od svých blízkých. Tenkrát jsem byla pevně rozhodnuta si svůj pobyt zkrátit na dobu nezbytně nutnou.

Pamatuji si jako dnes, jak jsem se učila znaky závislosti a můj mozek měl problém si to zapamatovat. Stávkoval. Po všech těch letech pravidelného přísunu alkoholu se měl najednou učit něco zcela nového, a to zpaměti.

Ale dala jsem to, znaky zvládla, a byla přijata do komunity. Byla jsem součástí jistého režimu a pravidel. Přijmout pravidla, respektovat autority mi nečinilo problém. Byla jsem v tom duchu vychovávána.

Naopak, řád a režim mi naprosto vyhovovaly. Držely mě v neustálé bdělosti, nebyl prostor pro myšlenky na alkohol.

Terapie mi otevřely oči

Skupinové terapie byly zpočátku bolestivé a plné slz. Naštěstí také pochopení a podpory. Velice se mi ulevilo, když jsem se mohla vypovídat o svojí minulosti a vylít ze sebe, s prominutím, všechny ty sračky. Pomáhaly mi pochopit, proč jsem se stala závislou na alkoholu a jak s tím pracovat.

Hodně a do hloubky se probíraly nepříjemné životní situace. Často padaly otázky, které ťaly do živého. Bolelo to a často jsem u toho plakala. Trvalo nějakou dobu, než jsem si na to zvykla a dokázala jim čelit.

Každý den, každá terapie, byl krůček směrem vpřed na mojí cestě s abstinencí.

Nacházela jsem zalíbení i v dalších terapiích, které byly součástí léčby. Otevíraly můj potenciál a nenásilnou formou oprašovaly moje zapomenuté dovednosti a znalosti, které jsem pro svoji závislost odsunula stranou.

Přišla jsem si tam na spoustu věcí, které mě najednou začaly bavit. Jako bych se pomalu probouzela z nějakého zlého snu. Měnila jsem se k lepšímu. I na celý ten režim, funkce i rajony jsem se už dívala z jiného úhlu.

Můj pobyt v léčebně se stával najednou příjemnějším. Uvědomila jsem si, jak je důležité zaměřit svoji pozornost na sebe samu a vzít si z léčby pro sebe co nejvíce.

Součástí léčebného procesu byly i přednášky týkající tématu závislosti. Jejich obsah byl pro mě vždy zajímavý a poučný, a z každé té přednášky jsem si odnášela něco důležitého pro sebe a svůj život.

Největší šok a poznání mi přinesla přednáška, na které jsem se dozvěděla, že alkoholismus – závislost na alkoholu, je nevyléčitelná nemoc. A že se s tím budu muset naučit žít.
Tak to mi tedy vyrazilo dech. Bylo to pro mě nové zjištění, se kterým jsem se nechtěla smířit. Představa, že už si nikdy nedám skleničku ve mně vyvolávala paniku. Jako smrt – už nikdy – nekonečno.

Chtělo to času aby tato informace ve mě uzrála a já ji přijala jako fakt, nezvratnou skutečnost, pokud si chci udržet svoje zdraví a zdárně abstinovat.

Měla jsem před sebou ještě velký kus cesty… abych všechno pochopila, zpracovala, přijala a aplikovala do svého nového života.

Funkce v komunitě mě znova učily zodpovědnosti

Za dobu pobytu v léčebně jsem prošla všemi funkcemi. Zpočátku jsem na to dívala s nechutí a připadalo mi to jako za trest. Neměla jsem na to vlohy a nikdy předtím jsem žádné funkce nevykonávala. Měla jsem z toho strach a nevěděla jak se s tím poprat.

Ale časem jsem zjistila, že to má něco do sebe. Učilo mě to zodpovědnosti, samostatnosti a dávalo mi to pocit vlastní hodnoty. Každá ta funkce hrála svoji roli v celém procesu léčby.

I když na začátku se mi to zdálo nezvládnutelné.

Jako když mě zvolili do funkce tělocvikáře. Nepředstavitelná hrůza, děs a panika! Já se měla ukazovat před celou komunitou a ještě k tomu předcvičovat!? Prvotní strach postupem vystřídala jistota a nakonec jsem si s radostí tuto funkci několikrát zopakovala.

Šlo to pomalu, ale přeci. Funkce střídala funkci a s každou přišla i jistá dávka zodpovědnosti.

A já tomu začala přicházet na chuť a dá si říct, že jsem si to i užívala. Stávala jsem se den ode dne sebejistější a zodpovědnější.

Po 4 měsících léčby byl čas na návrat do reality

Uteklo jako voda. Můj pobyt byl u konce a s ním i čas opustit bezpečí léčebny a vydat se vstříc vlastnímu životu s abstinencí. Jaký asi bude?

• Zvládnu sama čelit nástrahám alkoholu, který číhá na každém kroku?

• A co řekne okolí?

• Jak to vezmou přátelé a rodina?

Trápila mě spousta podobných otázek, na které jsem tenkrát ještě neznala odpověď. Ty přišly až s časem.

Brány léčebny jsem opouštěla s čistou hlavou, sebejistější, zodpovědnější, s novým pohledem na život, odhodláním udržet si abstinenci co nejdéle a s vědomím, že to všechno mělo smysl.

Léčba mi dala hodně.

• Díky režimu a celému léčebnému programu jsem se postavila na nohy, jak po fyzické, tak po psychické stránce.
• Znovu jsem nalezla svoji dávno ztracenou sebedůvěru a zodpovědnost, naučila jsem se disciplíně.
• Získala jsem spoustu odborných informací, týkajících se závislosti na alkoholu a jejím dopadu na zdraví člověka.
• Odnášela jsem si spoustu cenných doporučení, jaké kroky učinit ke zdárné abstinenci po ukončení léčby a jak se chovat v případě ohrožení abstinence.
• Díky terapiím jsem se si přišla na to, co bylo spouštěčem mojí závislosti a jak s tím dál pracovat. Probudila se ve mě opět chuť do života.
• Ba co navíc, zbavila jsem se zlozvyku kousaní nehtů, se kterým jsem bojovala už od dětství.

A hlavně jsem se naučila mít se ráda a vážit si svého života.

Moje doporučení pro vás

Pokud se i vy potýkáte se závislostí na alkoholu a váháte, zda podstoupit léčbu v léčebně, nebojte se toho a svěřte se do rukou odborníků.
Pod dozorem lékařů, za pomocí terapií, režimu léčebny, odstřiženi na několik měsíců od infikovaného okolí a starého způsobu života, se můžete soustředit jen a jen na svoji léčbu.
Pomůže vám to dát si dohromady svůj život, nadechnout se a vrátit se jako čistý, zcela nový člověk, který si umí vážit sebe a svého života.
Není to sice procházka růžovou zahradou, ale stojí to za to!