Téměř jedenáct let abstinence. A přesto.

Mohlo by se zdát, že po téměř jedenácti letech bez alkoholu je můj život dokonalý.

Že to zvládám. Že každé ráno vstávám s úsměvem, nic mě nerozhodí ani nepřekvapí. Že jsem konečně spokojená a vyrovnaná žena, která má svoji abstinenci pevně v rukou a jde dál bez zakopnutí .

Tak tomu ale není.

Abstinence mi dala neskutečně mnoho. Hlavně svobodu a nový pohled na sebe samu. Za život, který teď žiju, jsem nesmírně vděčná. Ale nezbavila mě stresu, strachu ani depresí. Ani temných údolí, která přicházejí bez pozvání.

Stres a tlak mě ochromují

Mým největším nepřítelem je stres a tlak, který přichází obvykle zvenčí – z práce, ze situací, které nemohu ovlivnit. Jindy si je způsobuji sama, když na sebe kladu příliš vysoké nároky a zapomínám zpomalit.

V takových chvílích se cítím vyčerpaná. A vyčerpanost je pro mě rizikový stav. Protože v minulosti jsem právě v takových momentech sahala po alkoholu a hledala v úlevu.

Dnes už vím, že právě v těchto chvílích se potřebuji zastavit a myslet víc na sebe. Ne vždycky se mi to daří. Ale už nehledám pomoc v alkoholu.

Rutina je moje kotva

Dalším strašákem je pro mě změna.

To když musím opustit rutinu, která mi dává jistotu a bezpečí. Záleží na tom, do jaké míry je ta situace příjemná nebo nepříjemná. Pak to buď zvládnu během chvíle nebo mě to ochromí na delší dobu.

Abych byla konkrétní, tak například dovolená.

Všeobecně příjemná záležitost. Plánujeme ji dopředu a moc se na ni těšíme. A pak, když se blíží termín odjezdu, propadám nervozitě a stresu. Balení. Neznámé prostředí. Narušený řád, který mi dává jistotu. Strach z toho, co přijde.

Každý rok je to pro mě znovu určitá zkouška.

Nechci se izolovat

A pak přichází oslavy, kde vím, že se bude pít.

Není to ani tak o alkoholu samotném, jako o lidech, kteří neznají svoji míru.

Nesnáším totiž opilé lidi. Vidím v nich samu sebe z minulosti. Jaká jsem byla, když jsem pila. A ten pohled bolí.

Alkohol už sice nepatří do mého života, ale je součástí života některých lidí kolem mě. A tak si i tady hledám svoji cestu, jak v tom zůstat sama sebou a přitom si chránit svoji abstinenci.

Nechci se vzdát dovolených, oslav, vztahů ani lidí, které mám ráda, a to jen proto, že si příležitostně dají sklenku či dvě alkoholu.

Když deprese útočí

A pak jsou někdy dny, kdy mě přepadne deprese.

Nechuť k jakékoliv činnosti. Stagnace. Apatie k životu. A v tu chvíli se mi vkrádají myšlenky, jak snadné by bylo vyřešit to alkoholem. Utéct od všeho.

Ale já neutíkám. Vím, že útěk nic nevyřeší. Jen všechno zhorší.

Raději se s tím snažím pracovat. Zvládat ty emoce. Soustředit se na něco jiného.

A nebojím se říct si o pomoc. Nestydím se za to, protože i to je součást mojí cesty.

Dnes už vím, že těžký den neznamená, že jsem selhala. Znamená to jen, že jsem člověk.

Abstinence není jenom sluncem zalitá cesta.
Je to spíš lesní pěšina.
Jsou dny, kdy svítí slunce a jde se lehce.
Pak jiné, kdy se ztrácí značení, přijde mlha nebo bouřka a člověk neví, kudy dál.
A tehdy nezbývá než se zastavit a čekat. Dovolit si nebýt v pořádku.
A když bouřka přejde, vstát a jít dál.
Protože i temné údolí je pořád součástí cesty.

Nemusím mít každý den sluníčko, abych věděla, že jdu správným směrem.